Bravi i Pagliacci!

Drama vášnivé lásky, žárlivosti, nevěry a krvavé msty zasazené do městského parku kdesi v Kalábrii, kam zavítají potulní komedianti, jako by bylo psáno přímo pro prostředí Zámeckého parku a Otáčivého hlediště. Režijní pojetí zkušeného Josefa Průdka akcentovalo komediantský prvek hned v úvodu koncipovaném jako artistická show podkreslená hudební fantazií na témata Prologu. Než se však diváci na točně rozjeli vstříc cirkusovým zážitkům, byli svědky závěrečné scény, kdy je komediant Canio, tehdy již dvojnásobný vrah, odvlečen dvojicí karabiniérů na koních do vězení. Na pěti scénách se posléze divákům představili pestře odění žongléři se zapálenými pochodněmi a kužely, polykači ohňů, artisti s bičem a na jednokolce, akrobati i zdatná provazochodkyně na visutém laně a vytvořili tak dokonale atmosféru pouličního divadla. A poté se již z hlubin Zámecké zahrady vynořil nikoli Tonio, ale sám Pagliaccio – principál Canio – v podání Josého Cury, který se zdraví s kolemjdoucími lidmi a zve je na večerní představení. Přítomnost Josého Cury coby světové tenorové špičky a jednoho z nejlepších soudobých představitelů této role na světové operní scéně byla doslova elektrizující. Kontakt s publikem si tento charismatický pěvec získal hned v úvodu, kdy se svezl s diváky na točně, a pak již naplno rozehrál své veristické umění. Jeho osobitá technika je pro tento repertoár jak šitá na míru a Cura i díky své neobyčejné expresivitě zkrátka nemá aktuálně v této roli mnoho konkurentů. Živelně vypjaté herectví a vzrušená emocionalita patřící k této úloze jsou bytostně curovské a stejně tak i temný témbr s barytonovým nádechem, který dokonale umocňuje celkový efekt. Cura v souladu s partem předvedl vyhrocené výšky, výbušně úderné frázování i sladce dojemnou kantilénu, které plně rozvinul v klíčové árii „Recitar!“ – „Vesti la giubba“ a zejména ve vyostřené finálové scéně uvedené árií „No, Pagliaccio non son“ – „Suvvia, cosi terribile“ a končící vraždou Neddy a Silvia, k níž Cania poskytnutou zbraní vyprovokuje zhrzený Tonio. Curův Canio byl bonvivánský, zuřivý, násilnický, bolestný, zoufalý i plačtivý, zkrátka nezapomenutelný… Duševní rozpor všech komediantů, kteří jsou nuceni hrát před světem divadlo, vystihl znamenitě. Právem je Cura nazýván „Primo Uomo del Verismo“ neboli mužem číslo jedna ve veristické opeře.

Jana Šrejma Kačírková byla v roli Caniovy ženy Neddy, představující Kolombínu, Josému Curovi důstojnou pěveckou partnerkou. Se ctí se vyrovnala se svým nelehkým partem a její zářivý soprán nadchl nejen v árii „Qual fiamma avea nel guardo...Stridono lassù“. V roli Tonia alias Taddea se představil boloňský odchovanec Marco Danieli, jenž s Curou nevystupoval v této úloze poprvé. Zaujal příjemným témbrem a dobrou technikou. V roli Silvia překvapil Jiří Brückler, mladý barytonista působící na předních českých scénách, který je velkým příslibem tohoto pěveckého oboru do budoucna. Nezklamal však ani Josef Moravec v roli Beppeho neboli Harlekýna. V druhém obsazení se představí čínský tenorista Weilong Tao jako Canio, Neddu ztvární Gabriela Kopperová, Tonia Alexandr Beň, Beppeho Aleš Voráček a Silvia Svatopluk Sem. Hudebního nastudování se ujal Curův dvorní dirigent Mario de Rose, jehož přítomnost a ohromné nasazení dokázaly vybičovat orchestr Jihočeského divadla ke zdařilému výkonu. Pozadu nezaostal ani divadelní sbor, který akční režie nutila nejen k pěvecké, ale i fyzické aktivitě. Scéna byla pojata realisticky a výpravně, nechyběli ani již zmínění koně či komediantská maringotka tažená klaunským ořem, jehož téměř drezurní tanec diváky pobavil. Bohaté kostýmování inscenaci rozzářilo do pestré palety pastelových barev zejména v klaunské a artistické části obsazení, jež se rekrutovala z artistické skupiny Zdeňka Vlčka a baletu Jihočeského divadla. Divadlo na divadle za vlahého večera a svitu měsíce zkrátka nadchlo, i pagliacci v čele s Curou si vysloužili řadu zvolání „bravo!“ a točna povstala k dlouhotrvajícímu potlesku vstoje.